Těžba zlata na Klondiku

Zlato se na Klondiku těžilo a stále ještě těží na tzv. placerech. Slovo placer pochází ze španělštiny a jeho původním významem je písčina. Označuje se jím místo, kde je zlato (nebo jiné vzácné minerály) uložené v nánosech písku nebo štěrku v korytech řek. Nejjednodušším způsobem jak zlato získat z placeru je rýžování. Využívá se přitom toho, že zlato je zhruba 19 krát těžší než voda a mnohem těžší než štěrk a písek. Při ručním rýžování se nabírá směs štěrku a písku do kovové pánve a pomocí proudu vody a za neustálého kroužení pánví se z ní postupně odplavují lehčí částice. Stejný princip se využívá i při rýžování zlata ve velkých otevřených bednách opatřených na dně příčkami na zpomalení pohybu částeček zlata, do kterých se přidává rýžovaná směs lopatami. Tento způsob byl v počátečním období na Klondiku typický.

Těžba zlata na Klondiku měla i svoje specifikum, vyplývající z klimatických podmínek. Už několik metrů pod povrchem se nachází permafrost - věčně zmrzlá půda, nerozmrzající ani za největších letních teplot. Po počáteční těžbě v horních vrstvách začali zlatokopové těžit hlubší vrstvy a narazili na zmrzlou půdu. Tu napřed museli rozmrazit. Zpočátku prostě rozdělali na vrstvě kterou chtěli odtěžit oheň. Od roku 1902 se začalo používat k rozmrazování vodní páry. Táto činnost se vykonávala v zimě. Rozmrazenou horninu těžili ze šachet pomocí ručních rumpálů a ukládali jí na povrchu. Na jaře ji potom vodou promývali. Zlato se na Klondiku těžilo ještě dlouho po skončení zlaté horečky, dokonce v posledních letech se těžba obnovila, i když už není tolik rentabilní jako dřív. Nešlo však o individuální rýžování, ale o průmyslovou těžbu velkými plovoucími bagry. První z nich začal těžit už v roce 1899 za doznívání zlaté horečky.