Historie

Historie zlata

Osm tisíc let dějin zlata

Zlato patří k nejstarším kovům, které lidé zpracovávali. Protože se v přírodě vyskytuje téměř výhradně v podobě čistého kovu (nikoliv jako sloučenina), nevyžadovalo jeho zpracování zvládnout technologii vytavování z rud. Nicméně již v 5. tisíciletí př. n l. se objevilo rovněž zpracování zlata a dalších kovů prostřednictvím metalurgie. Nejstarší doklady o použití zlata se datují do Přední Asie do doby kolem roku 6000 př. n. l. Z Evropy pocházejí první nálezy zpracovávaného zlata zřejmě z 5. tisíciletí př. n. l. z nekropole v rumunské Varně.

První civilizace

V té či oné podobě zpracovávaly zlato téměř všechny vyspělé kultury lidských dějin. Zlaté poklady egyptských faraonů pocházely především z dolů na Sinaji a v Núbii; přímo v Egyptě se zlato nacházelo u hornoegyptského města Abydos, tato ložiska však byla poměrně rychle vyčerpána. Zlato bylo přivezeno rovněž z námořní výpravy do země Punt (dnešní východoafrické pobřeží), která se uskutečnila za vlády královny Hatšepsut (po 1500 př. n. l.).

Nejznámějším dokladem staroegyptského zlatnictví je poklad nalezený v hrobce Tutanchomóna (14. stol. př. n. l.), která jako jedna z mála nebyla vyloupena a Howard Carter ji objevil v neporušeném stavu. Faraon zde byl pohřben mj. přímo ve zlaté rakvi a jeho obličej pokrývala maska ze zlatého plechu. Vzhledem k tomu, že Tutanchamón byl vládcem na egyptské poměry vcelku bezvýznamným, lze si snadno představit, jaká záplava drahých kovů musela provázet nejmocnější faraony. Předpokládá se ostatně, že právě vyloupení hrobek slavných faraonů Nové říše spustilo v Egyptě inflaci, způsobilo hospodářský rozvrat a stalo se i jednou z příčin, proč Egypt v 1. tisíciletí př. n. l. přišel o své dosavadní velmocenské postavení.

Souběžně s Egyptem vznikla civilizace i ve starověké Mezopotámii. Náplavová rovina Eufratu a Tigridu byla na zlato i jiné kovy velmi chudá, sumerští, babylonští a asyrští vladaři zlato dováželi především z hor íránského pohoří Zagros, z Elamu (dnešní jihozápadní Írán) a z údolí Indu. Bohatství zlatých předmětů, například posmrtné masky, přilby, spony, náušnice a amulety, bylo nalezeno ve známých královských hrobkách v Uru (po 3000 př. n. l.). Sumerové znali cizelování a letování zlata, zlato se zde zpracovávalo rovněž sériově odléváním do kadlubů. Používáno bylo odlévání metodou ztraceného vosku. Mezopotamští umělci dokázali roztepat zlaté fólie do tloušťky tisíciny milimetru a spekuluje se rovněž o tom, že bylo známo dokonce i pozlacování pomocí primitivního galvanického článku.

Pro nestarší státy Blízkého východu bylo právě zlato jedním z motivem pro údržbu obchodních tras i přímou územní expanzi. Zlato a další drahé kovy sloužily od počátku také jako prostředek směny a referenční jednotka; už Sumerové přepočítávali ceny téměř všeho na zlato, stříbro nebo obilí. Jako hlavní platidlo v Babylonii se nicméně uplatňovala měď a stříbro – zlato zde bylo pro každodenní směnu příliš vzácné a drahé. Odvážené kusy kovu byly už ve 3.-2. tisíciletí př. n. l. označovány signováním; tyto značky však ještě nebyly garantovány státní mocí, a proto tato platidla vesměs ještě nepokládáme za peníze v dnešním slova smyslu.

Z Mezopotámie máme i řadu dokladů o tom, jak se měnila cena zlata ve vztahu ke stříbru – ve starověku kolísala v poměrech mezi 1/6 až po 1/15. V Egyptě bylo zlato ve vztahu ke stříbru po většinu doby relativně levnější a třebaže ani Egypťané neznali peníze v našem slova smyslu, zlato zde bylo natolik běžné, aby se jeho role mohla blížit současnému oběživu. V době vlády Hyksósů (před 1500 př. n. l.) zde dokonce došlo k unikátní situaci, kdy cena stříbra byla vyšší než zlata.

Antický svět

Z poloviny 2. tisíciletí př. n. l. známe i první zlaté poklady starověkého Řecka – především z hrobů v Mykénách („maska krále Agamenóna“ apod.). Řekové v té době používali zlato především v podobě pečetních prstenů a kultovních nádob. Jedním ze zdrojů řeckého zlata byla černomořská Kolchida, spojená v mytologii s výpravou Argonautů pro zlaté rouno. Množství zlatých předmětů („pokladnice krále Priama“) nalezl i Heinrich Schliemann při objevu Tróje.

Bohatá ložiska (především rýžovaného) zlata se v téže době začala masivně využívat v Malé Asii, kde v 1. polovině 1. tisíciletí př. n. l. kvetly říše Frygů a Lýdů. V 7. století př. n. l. byly Lýdové prvním národem, který razil mince v dnešním slova smyslu – použitým kovem bylo přitom elektrum, přírodní slitina stříbra a zlata. Od Lýdů se použití peněz rozšířilo i do řeckého světa; první řecké mince byly raženy v maloasijské Iónii. O bohatství Frýgie a Lýdie svědčí třeba i známý mýtus o fryžském králi Midasovi, pod jehož dotykem se vše měnilo ve zlato. Proslulé bylo i bohatství lýdského krále Kroisa a lýdská metropole Sardy byla přímo označována za zlatou. Lýdského původu byla rovněž značná část zlata, které se dostalo jako dary do Apollónovy svatyně v Delfách.

Římské říše v počátcích své existence větším množstvím zlata nedisponovala. O relativní nouzi svědčí zákony proti přepychu – masivní zlaté šperky či ukládání zlata do hrobu byly pokládány za zvyky budící všeobecné pohoršení. Naproti tomu Římané kromě využití zlata při ražbě mincí a ve šperkařství přišli i jiným využitím, které je běžné dones – v zubařství.

Snaha získat větší množství zlata ovlivňovala technologický rozvoj (nové metody těžby) i římskou zahraniční politiku. Významná zlatá ložiska byla ve starověké Hispánii a souboj o tuto oblast mezi Římem a Kartgágem byl jedním z důvodů vypuknutí druhé punské války, při které dovedl kartaginský vojevůdce Hanibal své jednotky až k branám Říma. Důležitými zlatonosnými území byla v římské době také jadranská Dalmácie, Thrákie a Dácie (zhruba dnešní Rumunsko) dobytá v na počátku 2. století císařem Trajánem. Zlato těžili Římané po ovládnutí části Britských ostrovů i na území dnešního Walesu.

Před přelomem letopočtu se zlaté mince (tzv. duhovky) objevily i na našem území, kde je razili keltští Bójové. Na našem území nejsou z tehdejší doby známé hlubinné zlaté doly, hlavním zdrojem kovu bylo rýžování v tocích jižních a západních Čech. Ražba mincí však ustala s koncem keltského panství v Čechách a příchodem Germánů; ve stejné době byly také podle všeho vyčerpány nejsnáze dostupné zdroje.

Obchod s Dálným východem

Fakt, že většina starověkých hrobek byla vyloupena už ve starověku, svědčí o tom, že přes veškerou těžbu a rýžování byla značná část tehdejšího zlata stále „tím samým“ kovem. Obchod antického světa s Dálným východem vedl postupně k vytvoření značné nerovnováhy. Až na několik průmyslových komodit (keramika) totiž římská říše neměla jak za koření a luxusní zboží vyráběné v Orientu platit. Dovoz tedy financovala především zlatem a stříbrem, tento mechanismus však dobře fungoval pouze tehdy, dokud říše rostla a získávala stále nové zdroje (např. jako kořist z nově dobytých měst). Jakmile se expanze zastavila (respektive připojit nějaké území už vyšlo na víc, než byla jeho „hodnota“), Řím se začal propadat bludného kruhu pasivní obchodní bilance. Pokusy řešit situaci zvýšením daní jen zesilovaly negativní trendy. Došlo k prudké inflaci, zlaté mince byly z rozhodnutí posledních císařů „ředěny“.

Po zániku římské říše pak zlato ze značné části Evropy téměř zcela vymizelo a zůstalo pouze součástí tak unikátních předmětů, jako byly korunovační klenoty. Za Karla Velikého byla provedena měnová reforma, ražba zlatých mincí ustala a byly nahrazeny stříbrnými. Zlaté mince se dále razily pouze v Byzanci a v Evropě se kolem roku 1000 nacházejí jen tam, kde existoval kontakt s Byzancí nebo arabským světem. Nalézáme je tedy sice v obchodních centrech Velké Moravy i přemyslovských Čech, když ale za Boleslava II. kolem roku 960 došlo (nepočítáme-li Kelty), k ražbě prvních českých mincí-denárů, bylo jako kov použito stříbro. O tehdejší vzácnosti zlata svědčí i posedlost, kterou věnovali „výrobě“ zlatého kovu středověcí a raně novověcí alchymisté a mecenáši, kteří jejich experimenty financovali. Ačkoliv po roce 1000 byla sice v Evropě objevena nová ložiska zlata (mj. i v Čechách), stále to však nestačilo, a hlad dostatečně neuspokojila ani kořist, která se na Západ dostala coby výsledek křížových výprav (mj. dobytí Konstantinopole křižáky v roce 1204).

K obnovení větších obchodních styků mezi Evropou a Orientem došlo až v době velkých zámořských objevů. Historie doby římské se ovšem neopakovala. Evropské mocnosti tentokrát především spojily obchod s přímou územní expanzí. Tam, kde Evropané byli nuceni za místní zboží platit drahými kovy - například za čínský porcelán a čaj - využívali zlata, které získali v Africe (především v Mali, Ghaně a další bohatých zlatých říších v údolí Nigeru) a při vydrancování indiánských států.
Indiánské zlato a nový věk
Dobytí Mexika přineslo Cortesovi obrovskou kořist, co se týče zlata však bylo trochu zklamáním. Aztékové si totiž více cenili jadeitu a nefritu (a v roli platidla mimochodem používali kakaové boby).

Hlad po zlatě si španělští dobyvatelé vynahradili v říši Inků. Nejproslulejší památkou říše Inků, která Španělům padla do rukou, byla tzv. zlatá zahrada v Cuzku; jednalo se o chrám boha Slunce, ve kterém bylo všem, včetně obložení stěn, vyrobeno z ryzího zlata. Známá je příhoda, při které konkvistador Pizarro slíbil v peruánské Cajamarce inckému vládci Atahualpovi svobodu, pokud naplní místnost zlatem až do výšky člověka. Svého slibu by Atahuapla dostál, ovšem Pizarro jej nechal pod falešnou záminkou popravit, ještě než se místnost podařilo zcela naplnit. Indiáni, kteří přinášeli zlato, pak značnou část šperků do Cajamarky vůbec nedopravili, ale poklad kdesi ukryli. Dodnes řadu lidí trápí, kde se ony poklady mohou skrývat. Jsou snad v pralesích Urubamby? Nebo byly ukryty v Ekvádoru, někde nedaleko Quita, Atahuaplova rodného města? Záhada je dodnes otevřená a inspiruje řadu hledačů pokladů k novým výpravám.

Na zlato velmi bohaté byly rovněž indiánské říše na území Kolumbie. Místní vládce disponoval takovým množstvím zlata, že se při určitým obřadech celý pomazal zlatým prachem a ten pak ze sebe rituálně smýval ve vodách jezera Guatavita - tento obřad se stal základem legendy o zlaté zemi Eldorádu. Ačkoliv část zlata byla vylovena už v době konkvisty a něco se podařilo získat ve 20. století, značná část pokladu dones nejspíš leží na dně jezera.

Pravděpodobně nejvirtuóznějšími zpracovateli zlata indiánské Ameriky byly předincké říše Mochiců a Chimuů v severním Peru. Zdejší řemeslníci dokázali údajně ze zlata vyrobit tak jemné předměty, že je bylo možné pouhým účinkem lidského dechu nechat vzlétnout.

Zlato, které se tehdy z Nového světa dostalo do Evropy (zčásti do Španělska a zčásti do rukou anglických, holandských a francouzských pirátů), způsobilo obrovskou inflaci, která se stala jednou z příčin konce fungování ekonomiky „středověkého typu“. Kromě obchodu s Dálným východem toto bohatství pomáhalo financovat i počátky průmyslové revoluce a tím otevřelo cestu k moderní technologické civilizaci...

Historie zlata v Čechách

V dávném pravěku nejstarší stopy člověka v horských částí Šumavy, vedou ke zlatu.
Již Keltové, o jejichž existenci svědčí archeologické nálezy dvou velkých sídlišť Sedla a Obřího hradu v souvislosti se zlatem, uměli kov barvy slunce rýžovat v náplavech Otavy, Losenice a jejich přítoků i jej zpracovávat do podoby mincí (tzv.duhovek).
Kelty vystřídaly kmeny germánské a později slovanské. Nelákaly je úrodné půdy, ale písek při březích vodních toků s množstvím drobných zlatých zrnek.

V raném středověku již horní Pootaví žilo nebývalým ruchem díky rýžování a rychle se vyrovnalo daleko dříve kolonizovaným krajům. Rušný, zlatem bohatý kraj upoutával pozornost feudálů.
Území bylo kolonizováno především kláštery – českými i bavorskými. V darování půdy viděl totiž panovník nejlepší způsob jejího zajištění.

Z touhy po zlatu pronikal člověk hluboko do území Královského hvozdu. Stopy po těchto dávných rýžovištích najdeme i v blízkém okolí Kašperských Hor, u Annína, Dlouhé Vsi, při potocích a říčkách. Jsou to kopečky štěrku, přesátého písku, nápadných i dnes přes travní porost (tzv. sejpy nebo hrůbata) a při nich polozasuté jámy a strouhy.


Historický snímek pracovníků firmy "Kašperskohorské důlní těžařstvo", kolem roku 1920.
Od roku 1917 do roku 1923 tato firma těžila zlato v dole Kristina. Její zřízení a činnost byla motivována snahou pokrýt náklady I.světové války. (Dnes je zde seismická stanice, jedna z nejcitlivějších v Evropě). Pokusně se těžilo rovněž v první polovině 19.století na jižním svahu Suchého vrchu.


Vytěžení zlatonosných náplavů si vynutilo odvahu pouštět se za ním do hlubin země. S hlubinným dolováním zlata začíná i historie Kašperských Hor. Již počátkem 14.století stávala rozsáhlá, rozptýlená hornická osada, jejíž součástí byl zřejmě i dnešní Rejštejn, s centrem osídlení snad kolem hornického kostela sv. Mikuláše, avšak již v polovině 14.století stálo jádro dnešních Kašperských Hor s prostorným tržištním náměstím kolem gotického kostela sv.Linharta (dnes kostel sv.Markéty). S dolováním souvisí i znak města s hornickým nářadím, ale i původní název Reichenstein, později Bergreichenstein (u bohaté skály).
Již za Jana Lucemburského, který jako první panovník ve střední Evropě razil zlaté mince, zde pracovalo více než 300 mlýnů na zlatorudnou rudu. Kašperským Horám, tehdy již hornímu městu, vydal král Jan Lucemburský významné privilegium, jímž je osvobodil od placení cla a mýta.
Zvláštní pozornosti se Kašperským Horám dostalo od Karla IV, když z Bavor dal zřídit novou obchodní cestu, která vedla z Pasova na Kvildu, přes Hory, Sušici, Klatovy do Čech. Největší výhody z této obchodní cesty potvrdil panovník roku 1366 právě Kašperskohorským. Nad městem dal vystavět r.1356 královský hrad Kašperk, který chránil zemskou hranici, bezpečnost obchodní cesty i bohaté doly a rýžoviště.


V předhusitské době byly Kašperské Hory se svým okolím nejvýznamnějším zlatonosným revírem Českého království. V provozu bylo mnoho štol a téměř 40 dolů. Revír zabíral asi 2–3 km území od hory Ždánova po horu Křemelná, jehož jádrem byla oblast v údolí Zlatého potoka, kde dosud nacházíme četné pozůstatky důlní činnosti. Dolovalo se i v městě samotném, např. důl Masné krámy byl na náměstí jižně od kostela (pod dnešním nákupním střediskem).
Husitské války dočasně přerušily dolování. Kašperské Hory se svým německým patriciátem zůstaly v době husitské na straně katolické reakce, horlivými příznivci husitů však byli držitelé hradu Kašperk, nejvyšší mincmistr Petr Zmrzlík ze Svojšína a jeho synové.
V roce 1572 získalo město od Maxmiliana II.polepšený městský znak, novou pečeť i nové právo pečetit červeným voskem, o 12 let později, r.1584 od Rudolfa II. titul svobodného královského horního města. Ve stejném roce tento panovník prodal Horám z panství hradu řadu okolních vesnic. V roce 1617 prodal císař Matyáš Kašperským Horám i samotný hrad.
Od té doby se ujímá i dnešní jméno Kašperských Hor.
Zenit zlaté éry však v 16.století pomalu zapadá a za celé 17.století bylo z celého revíru vytěženo jen 100 kg zlata.
Nastává doba hamernictví, výroby papíru, dřevařství, chovu dobytka a známého, světově ceněného sklářství.

Celé 20.století je poznamenáno úpadkem – dvěma světovými válkami, etnickými nepokoji.
A po roce 1945 záměrnou stagnací rozvoje hraničního území, sousedícího s „imperialistickou západní částí světa“.
Zdálo by se, že po politickém převratu v roce 1989, nastane zlom v tomto údělu, že Šumavě bude věnována pozornost vedoucí k nápravě napáchaných křivd, že potlačováním přirozeného vývoje dojde k jeho expanzi.

Záhy se však ukázalo, že nově otevřené zdecimované země světu, oslovují mecenáše v pohádkách, nikoliv ve světě reálném. Dravce nepoznáme po kabátu.
Po dobu reálného socialismu probíhal intenzivní geologický průzkum podloží. Těžko předmětem zájmu bylo pouze zlato. Vzhledem k našemu začlenění do svazků bratrských armád Varšavské smlouvy, šlo patrně především o strategické prvky.
Geologickým průzkumem byla pověřena Geoindustria Praha. V polovině devadesátých let projevila zájem o průzkum těžařská firma TVX Gold z Toronta v Kanadě.
Neskrývaný záměr obnovit těžbu zlata, vzbudil vlnu občanské nevole, vedoucí ke vzniku Občanského sdružení Šumava nad zlato, s širokou podporou veřejnosti po celé republice.